Sedm statečných

16. 5. 2022

Těžko říct, kde ten nápad vznikl a těžko říct, zda to byl nápad dobrý, ale čas utíkal jako voda a my, sedm nebojácných studentek jazgymu, jsme se jednoho dne ocitly v letadle směr: Mallorca. Byly jsme připravené na všechno. Měly lékárničku, toaleťáky, suchý šampón, ale i sirky a tuhý líh. Byly jsme plné odhodlání si splnit ostrou expedici DofE, jež nás sem dostala. Až když jsme z malého okénka spatřily obrysy nové země, dolehla na nás tíha vědění, že už vlastně není cesty zpět.

Na ostrově, kde stanování a rozdělávání ohně není zrovna vítané s otevřenou náručí, jsme se jako sedm statečných pustily do pekelných chřtánů nelítostné divočiny subtropického pásu se žhavýma očima divokých koz v zádech. Táhly jsme neúnosně těžké bágly, zoufalé škleby nám křivily tváře a před námi se tyčil nespočet strmých hor, kdy u každého zdolaného kopce jsme mlčky doufaly, že to byl ten poslední. Nebyl. Aspoň ne ve většině případů.

Hory, sucho, slunce, prach, deštík, mlha, mráz. Depresivně ledové moře, předražená pizza, předražený bus. Nohy od písku a sprcha nikde.

To vše a mnohem více jsme musely překonat. A taky že překonaly. Zvládly jsme to, byť ke konci našeho úctyhodného dobrodružství jsme už na tom nebyly mentálně nejlépe, naše schopnosti předstírané laskavosti a trpělivosti ubývaly na síle a nechybělo moc, abychom se navzájem pozabíjely krutou pomalou smrtí. Nebudeme lhát, i pár slz ukáplo.

Proto se to zdálo skoro jako sám zázrak seslán z nebe, když jsme v sobotu ráno nastoupily na letadlo, odpoledne přicestovaly zpátky domů a všechny naše dosavadní problémy se nadobro vypařily. Už žádné slzy, žádné instantní nudle k obědu, žádná chuť vraždit. Pouze klid a mír.

Avšak taktéž nostalgická vlna vzpomínek nás zaplavila. Vzpomínaly jsme na dechberoucí výhledy, příjemné pocestné, radostné chvíle u večeře a nově nabyté zkušenosti. I přes všechny ty strasti jsme musely uznat, že to nakonec přeci jen byla velmi povedená expedice.

Beata Klemešová, 3. A

Související články


« zpět