Weekřik

č. 27: Poslední třídení

Takže dnes věcně a motivačně, ať mají ty poslední dny grády.

Dneska se u nás – s ironií, která je mi tak vlastní, že prostoupila už i celou školu – koná vánoční volejbalový turnaj. Ano, skoro tři měsíce od Velikonoc a měsíc po letnicích. Ale tradice jsou důležité a trocha recese se na ty bouřlivé dny konce školního roku hodí.

Zítra půjdeme vyrábět květináče, sbírat odpadky (za běhu i za chůze) a hlavně přestaneme být prasata (cituji oficiální název přednášky). Základem je práce v komunitě, která vychází z ní samotné – tak jsme dali prostor mladým kočkám z 1. E. Díky tomu už taky vím, že plogging není typ spamu, který mi chodí na Microsoft CATlook.

A pozítří to konečně všechno začne. Ale ještě předtím si užijte všechny ty super aktivity a přijďte třeba i za mnou. Ať ten konec stojí zato!

 č. 26: Tropické veletoče

Ó palmy, přeneste svůj rovník na Vltavu! – Tak bych řekla, že tohle superslavné přání se Nezvalovi docela splnilo, a to včetně Odry a Ostravice. A protože v  takovém vedru má i kočka problém s intelektuální hloubkou, rozhodla jsem se dát si náročný úkol – zjistit, kde se vlastně tropy vzaly.

Naše éčkové třídy by měly jasno – je to z francouzského „trop“, což znamená hodně. Jasně, čtyřicet stupňů ve vyhřátém altánku je pro osrstěnou, věčně protivnou šelmu skutečně zkouška nervů, ale pravda leží jinde. Přesněji tam, kde leží obratníky Raka a Kozoroha. Ty se totiž řecky jmenují „tropikós“, protože se v nich obrací běh slunce. To, co je mezi nimi, jsou pak tropy, takže třeba Jižní Amerika, Sahara, Thajsko. A když se vám slunce zdá moc zlaté, máte taky tropy – protože jste obrátili význam slova.

Uf. Jdu si odpočinout a vy běžte taky!

č. 25: Podletí

Určitě bychom si to měli ujasnit dříve, než nás to podletí.

Je to totiž zvláštní, napjaté období. Venku je parno, které občas vystřídá prudká bouřka nebo sotva znatelný, teplý déšť. Lidé jsou dlouho vzhůru; od zahrádek se zase ozývá burácivý smích a někdy je v hluboké noci slyšet zvláštní, lkavé výkřiky opozdilců. Jako všichni lidi a kočky i oni po něčem touží.

Podle jednoho výkladu se tomu času říká podletí. Zažloutlé kartičky napsané buď na psacím stroji, nebo zdobným starým rukopisem v tom ale úplně jasno nemají. Na některých se objevuje podletí jako období, kdy léto už chladne podzimem. Někdo v tom vidí paradox. Je tedy podletí před létem, nebo po něm? – Já si myslím, že tady žádný rozpor není: podletí je vždy na přelomu, v tom speciálním okamžiku, kdy cítíme, že už jsme blízko…

Krásné podletí všem!

č. 24: Týden T

Je to symbolické, že Týden T začíná nejslavnějším Dnem D v historii. Co ale bude následovat po vylodění?

Především se maturující armáda musí vyšňořit do slavnostních uniforem a vydat se dobývat členitý terén jazgymáckého vnitrozemí. Na to dohlížím osobně a zcela výjimečně se nechávám hladit – z terapeutických důvodů, vojáci potřebují psychickou podporu. Poté už následuje plná mobilizace znalostí. Navrhuji využít kobercové bombardování chemickými vzorci, názvy exotických rostlin, daty a událostmi, myšlenkovými směry a vybranou slovní zásobou. Takový frontální útok nemůže ustát sebelepší obranný val z nedostatku sebevědomí a strachu.

Maturitní elitní jednotko, nenechte se porazit nepřítelem, kterého máte ve vlastní hlavě. Za budoucnost!

č. 23: Kotě po robotě

To slovo je symbolické už jen tím, že přechází z rodu do rodu − jako by ho nešlo nijak udržet na jednom místě, jako by to, co bylo včera, bylo dneska už jiné. A to platí pro děti i koťata.

A je zvláštní, jak mají lidi dětství spojené s nicneděláním – já nevím, jak děti, ale koťata musí dřít už odmala. Přišel na to i Jiří Suchý ve svém slavném kočičím hitu. Ale jak si vlastně to tajemné dvojverší vyložit? – Co tu písničku znám, nejde mi to z hlavy. „My jsme kotě / spáti v  botě / po robotě / nechali.“ Kdo tady vlastně pracuje? – Malé kotě, nebo je to robota záhadných dospělých, nebo si to tam songwriter prostě připsal kvůli rýmu? – Inu, básníci – ti možná rozumějí dětem lépe než my…

Proto říkám: buďme dětmi – alespoň zítra!

č. 22: Maturitní šampionát

Dneska se nevhodná přirovnání vytvářejí pořád, ale já jsem si prostě nemohla nevšimnout, že maturita a hokejový šampionát probíhají už roky spolu. A letos obě akce shodně posunuli – snad aby si pořád byly blízko. Co je spojuje?

Představuju si, jak maturant dočítá poslední otázku. Je 19:10, za chvíli hrajeme se Švédy nebo s  Rusy, ale tu otázku musí ještě dát. Má přece rozvrh na každý den. Hlavně žádné zakázané uvolnění. Nesmí mu utéct puk.

V  hlavě se mu honí myšlenky, jako by měly brusle. Jsou ostré jako nože a rozrývají mu jindy ledově klidné sebevědomí. Nesmí vypustit otázku, jinak si ji vylosuje. To je klasický gól do vlastní branky. Na chvíli ho napadnou i špunty do uší a pečlivě složené papírky v klopě saka, ale to by ho mohlo stát vyloučení do konce zápasu.

A už vůbec nesmí nechat učitele jet samostatný nájezd. To se vychytává těžko, zvláště když profesor dělá kličky. Ne, hlavně nefaulovat. Tak ještě posledních pár vět…

Je 19:15. Maturanti, do toho!

č. 21: Svatý (letos) týden

Je to zvláštní, ale jsou i věci, které jsou za koróny normálnější než před ní. Jedním z nich je svatý týden, který je zase týden.

To, že je to týden, má něco do sebe. ArchiCAT tvořil sedm dní svět (opravdu sedm, protože odpočinkem též něco tvoříte), Ježíš za sedm dní dostal svou kampaň do úplně nové dimenze. Čtvrťáci (nebo šesťáci) mají obě role, jsou tvůrci i mučedníci – a to je téměř magické. Maturant je kněz bohyně Dospělosti. Maturant má na tváři zasněný výraz vědoucího věštce (taky se tomu říká strach). Kolem maturanta se chodí po špičkách. Když se jde do maturantova pokoje, tak se klepe. Vaří se maturantova oblíbená jídla. Jako pro vězně na cele smrti, řeklo by moje mladší, cyničtější já.

Pak to všechno vyjde a jednomu (i jedné) se začne stýskat. Začnou tříměsíční prázdniny a přijde to nejdůležitější zjištění – že volno vyžaduje hrozně moc práce…

Zážitkový týden všem!

č. 20: Ema je ta má

Vždycky tady píšu hlavně o sobě. Řekla jsem si, že bych to dneska mohla změnit.

Nejlepší kočka, kterou znám, se jmenuje Ema. Přežila mou pubertu, v což původně vůbec nedoufala. Byla tu se mnou, když jsem se poprvé odrovnala mlíkem, když jsem se snažila našprtat, co je tapetum lucidum, když jsem špatně vyškrábala přihlášku na školu. V devítce jsem se zamilovala do Vezíra, božského perského badboye, se kterým jsem chtěla odjet bojovat do kočičí legie v Iráku. Úspěšnou vojenskou kariéru mi vymluvila právě Ema. Nevím, jak bych jí za to teďka poděkovala.

Vždycky říkala, že to dokážu, ať už to „to“ bylo cokoli, protože kočky jsou přece ve všech slovech, které vyjadřují život. ŘíCAT, seCAT, plaCAT (i pláCAT), a když je potřeba, tak utíCAT.

Takže všechno nejlepší ke Tvému dni, maminko. Ema je totiž ta má.

č. 19: Přijímačky

Probudila jsem se do zvláštního rána.

Slyšela jsem nádech, výdech a tichý, skoro až radostný pláč.

Trochu mě to vyděsilo.

Šla jsem ke dveřím do školy. Nikdo tam nebyl.

A uslyšela jsem to znovu – šepot a dech někoho, kdo se jakoby teprve učí dýchat.

Začala jsem být nervózní. Běhala jsem kolem, na parkovišti žádné auto, všechny dveře zavřené.

A znovu – nádech a výdech.

S trhnutím jsem se probudila. Tentokrát skutečně. Celá škola pulzovala hlasy, smíchem a vzrušeným hovorem. Bylo chvíli po osmé.

Už to chápu. Škola se v noci probudila k životu.

Mnoho štěstí všem!

č. 18: Je za našimi lesy ještě svět?

Spočítala jsem si, že už jsem tady sama asi šedesát týdnů; občas někoho zahlédnu, občas bouchnou dveře, občas projde někdo kolem. Mění se jenom příroda: rozkvetla, zežloutla, zbělela a znovu zezelenala. Ale proč mám dneska tak zvláštní náladu?

Čtu totiž novou knížku a úplně jsem jí propadla. Napsal ji exotický Julius Zeyer (dneska je mu už 180 let), je složitější než Dark a Zaklínač dohromady a vypíná se nad všechny hrady. A těch postav! – Hemží se to v ní zasněnými i silnými hrdiny, lidé se mění ve vlaštovky, vlčice a labutě, jeden příběh se vkládá do druhého. A pak jsem narazila na ten verš, který mi zelektrizoval celou srst:

„Je za našimi lesy ještě svět?“

To asi vidí každý jinak. Já věřím, že tam ještě trochu světa je a že je úchvatnější než všechno, co jsme dosud zažili. Ať už jdeme ze základky na střední, stěhujeme se nebo začínáme novou brigádu. Už jen posledních pár stromů…

Natočit tyhle příběhy Netflix, vydělá majlant, to mi věřte.

č. 17: Zabijte kočku, zachraňte ptáky

Řekl to v roce 1965. Kdo? – Přeci nejslavnější dontopedalog na světě. Ale já mu to odpouštím, protože kočky jsou velkodušné a chápou legraci. A té teď v lidském světě trochu ubylo.

Předevčírem měl pohřeb vévoda Philip, manžel britské královny Alžběty II. Jako smuteční vozidlo se využil elektromobil, který šlechtic sám navrhl. Ochraňoval přírodu, zajímal se o tuleně v Antarktidě, slony v Africe či pandy v  Číně – a to dávno předtím, než se spustila světová environmentální horečka. Měl zdravý rozum a zůstal nohama na zemi – jednou řekl, že je super si potřásat rukama na konferencích, ale k čemu to je, když nikdo nechce jít do akce.

A ta poslední věta vlastně vysvětluje všechno. Slova a činy pro něho totiž měly jiný účel. Činy má člověk žít, na ty se má soustřeďovat; a slova má trousit, občas jimi hladit srst, občas jimi zatahat za chlupy. Činy jsou jako kvalitní suroviny – je náročné si je opatřit, ale bez nich neuvaříte. Slova jsou koření, které dodá jídlu ten správný šmak. S princem Philipem občas člověk ochutnal kachnu s vanilkovým krémem, ale kdo neexperimentuje, ten přece už dopředu prohrál.

Nakonec statistika: Jeden americký deník napočítal 16 vévodových nejostřejších výroků. Na 99 let života je to skoro ironická podvýživa, nemyslíte?

č. 16: Félicette, má láska

Každý tvor potřebuje své vzory. Někdy jen předrápne ty, které uznávají ostatní, jindy musí dlouho hledat, aby našel. A i tehdy si musí část příběhu dovyprávět sám, ale to nevadí – o to více je to potom jeho vzor.

12. dubna 1961 vyletěl do vesmíru první člověk. Šlo o vzdáleného předka zpěvačky Lady Gaga, ale to se tehdy ututlalo.

O dva roky později přichází na scénu Félicette. Česky bychom řekli Štěstěnka. Vypustili ji Francouzi a vrátila se živá. Představuju si, že jsem v její kůži. Mé srdce skoro netluče, dýchám velmi pomalu − a najednou se vznáším. Nebo spíše plavu vzduchem. Je to něco mezi létáním a plaváním. Už mě nebolí hlava…

Pro mě je to vesmírná Johanka z Arku. A to její uvolnění beru symbolicky. Kéž bychom stav beztíže brzy zažili my všichni!

č. 15: Šmik a růst

Neboli šmigrust. Asi je to ten nejlepší způsob, jak si vyložit tu nabušenou domobranu, která chodila dneska ráno potutelně po čtvrti, budila nevinné (lidské) kočky a dopouštěla se na nich násilí. Policie jen mlčky přihlížela. Teď už vím proč.

Procházela jsem si ty výjevy ještě jednou v hlavě, opakují se totiž zhruba ve stejnou dobu každý rok. A pochopila jsem, že to vidím pod nějakým nánosem, že jsem si to přefiltrovala, že už skoro nevidím vlastníma očima. Tvrdí chlapci jsou docela přítulní, kočky už mají nachystaná vajíčka a pentle, a třebaže nejsou nadšené, vypadají smutněji, když se u nich nikdo nestaví. I to násilí je jaksi hravé, laskavé a elektrizující.

Já jsem si z toho vybrala svoje. Každý den mi život začíná znovu. Včerejšek už znamená velmi málo. Jaro (Ježíš) musí znovu bojovat se zimou (smrtí). To jsou dvě strany stejné misky. A jaký boj se kdy vyhrál bez zbraní, vervy, odměny a kočky, která vám to nakonec všechno vysvětlí?

Takže možná je někdy třeba šmiknout, abyste mohli růst.

č. 14: Učitelům kradou hodiny!

Ten nedokonavý vid jsem použila jen pro efekt. Ani ten přítomný čas vlastně není správně. Ale to víte, novinové titulky – jak se v branži říká, nenechte realitu, aby narušovala dobrý příběh. Takže správně: učitelům ukradli hodinu. A stalo se to včera.

28. března vždycky i já vzpomínám na naše staré kocoury za katedrou. Třídní mluvil rychle jako gepard, ale nikdy do nikoho nerýpal. Že jsem měla buňky na CATematiku, to už jsem koneckonců v  Granulích prokázala. A učitel na kočkopis mě jednou nachytal na krční obratle – a stejně pořád nevěřím, že jich máme stejně jako člověk. Nebo jako žirafa. Je to divné, ale možná to vysvětluje, proč si často všichni jdeme po krku.

Teď se však vraťme k  původnímu problému. Probudím se takhle včera (skutečně to bylo včera) a zjistím, že jsem zaspala. Respektive zaspaly hodiny, ale zdá se, že si to nikdo neuvědomuje. Co je ovšem nejhorší, je to, že učitelé měli svůj svátek o hodinu zkrácený. Tak mě napadlo, že jim těch šedesát minut dneska vrátím a budu se jim věnovat. Napadlo mě toho spoustu, třeba:

– si podám přihlášku na učitelský (ne peDOGogický) obor a stanu se kočkou za katedrou;

– budu celou hodinu sledovat videa k  maturitě (třeba Na potítku je super);

– se v  meditaci ponořím do mysli náctiletého žáka během hodiny;

– se budu učit (to je samozřejmě až ta nejzazší možnost).

A co uděláte o učitelské hodince Vy?

č. 13: Ještě jeden pokus s bajkami

O bajku jsem se už jednou pokusila, ale protože jsem byla lepší než většina spisovatelů, předpokládám, že jsem byla v  té době nepochopena. Rozhodla jsem se vám tedy dát ještě jednu šanci. Tentokrát jsem ty bajky napsala přímo tři, aby se mohli chytnout opravdu všichni.

1. Tu jednou vlk kopal velikou jámu, aby si postavil bazén. Šlo kolem jehně a vlk ho poprosil, ať mu pomůže. Když společně jámu vykopali, vlk do ní jehně shodil. Inu – kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

2. Zašel si jednou osel do hospody a objednával si jedno pivo za druhým. Pak se k  němu přidali i jeho noví kamarádi, a nakonec osel hostil celý podnik. Když přišlo na placení, osel řekl hostinskému, že má jenom kreditku. Hostinský se rozhněval, zavolal na osla zásahovku a osel skončil ve vězení. Inu – bez peněz do hospody nelez.

3. Byla kdysi jedna kočka a ta se chtěla zúčastnit řečnické soutěže. Pes přišel jako druhý, ale nebylo mu to nic platné, ani se nedostal ke slovu. Inu – kdo dřív přijde, ten dřív mele.

Doufám, že teď už je všem jasné, jaký mám talent. Na paty mi šlapou jedině tihle fikaní výtvarnici, kteří mají bajky v  malíčku. Přemýšlivý týden všem!

č. 12: Hvězdy ve stínu

Když jsem si o tom četla, skoro jsem si říkala, že někdo chodí tajně na můj web. Bylo to, jako kdyby vám vzali kousek kočičství, jako kdyby vytrhali stránky z  knížky, kterou jste napsali, porůznu je poslepovali a pustili do světa.

Bylo mi smutno.

Ale pak jsem to vzala jinak a došlo mi, že je vlastně skvělé, že máme všichni podobné nápady. Jazyk všech těch hříček (PES, kočkování) je to, co nás spojuje. A žádná kočka holt není ostrov sám pro sebe, jak říká lidský klasik.

Tak se ve mně spojila tichá radost a zasněný smutek. Přemýšlela jsem nad slavnými číčami, které vystavují své hrdé hřbety na cestě kočičích dějin, a ostatní jim nadšeně tleskají. Ve stínech za nimi stojí se svými vynálezy, knihami, sochami a malbami ty, na které se nikdo nedívá. Nějaké ty šibalky, které v noci v  kůlně rozsvítily první žárovku, aby jim chvilku nato vyklouzla z pacek, ty drápalky, které napsaly kočičí Máj, ale nevydaly ho, ty cákalky, které jako první namalovaly Monu Lízu a nikdo si toho nevšiml. A všechny tyhle hvězdy ve stínu mají tu úžasnou vlastnost, že stojí a čekají, až přijde jejich čas.

Tenhle Weekřik je právě pro ně.

č. 11: Ženy že ne?

Žena se na mě žene ze všech stran. Takže trochu zpomalíme a vysvětlíme.

Dneska je den, který je věnovaný ženě. To je pro mě velmi zvláštní, ale potom jsem si našla, že vlastně každý den v lidském kalendáři je někomu či něčemu zasvěcen. Jakoby se celý rok, a vlastně i lidský život skládal z útržkovitých připomínek různých osudů. Jednou je to žena, pak ochrana osobních údajů, čisté ovzduší, dárci krve. Obzvláště bujné oslavy se pak konají 8. srpna.

Kočičí život funguje jinak. Neslavíme dny, den skoro nedělíme na hodiny, hodiny nedělíme na minuty. Na jedné straně by bylo fajn slavit třeba Interkočičí den předení, toulání a globální neúcty k lidskému příbytku, ale to jsou věci, které my děláme běžně. A taky by se mohlo stát, že si některé kočky, které jsou kočičovatější než jiné, ty dny odnesou do svého pelíšku a udělají si z nich svoji šou. A z mezikočičího dne pak bude najednou Den konkurenční kočičí smečky – a chraň vás tlapka Páně, když nepřijdete.

Já to teda cítím jasně: méně dní = více času!

č. 10: Dvě jara!

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Já to tedy dělám spíše opačně, ale teď k tématu.

Vždycky mi dělalo trochu problémy, že jsou dvě jara. Jedno prý začíná dneska a druhé až dvacátého prvního. Název toho prvního neumím vyslovit a to druhé je podezřelé. Jako spousta lidí v astronomii moc nevěřím, preferuji vědečtější astrologii. Evropa to má dobře (miluji hlavně Lva), ale Číňani to nepobrali. Řekněte, ale upřímně: chtěli byste se narodit v roce Krysy? – Jestli jste měli to štěstí, Nejvyšší ArchiCAT s vámi a psí pryč.

Zpátky k věci. Zdá se mi, že zatímco v minulosti byla jara dvě, dneska je tak sotva jedno. Taky jsem si prošla zprávy a letos o jaru nic nepíšou, takže je možná zrušené úplně. A to mi vytočilo ocas. Založila jsem proto sektu JÁ+ρ (malé opáčko z fyziky), jejíž členové mají povinnost se alespoň dvě hodiny denně vyhřívat na slunci (nebo ve vlastní slávě) a aspoň jednou týdně domluvit půldenní příměří s našimi ptačími spoluobčany. Ideální je na to doba nočního klidu.

Všem JÁjařům zdar a sílu!

č. 9: Tvořit (se)

Dneska se mi to slovo od rána prochází v hlavě. A ježí se a hrdě vypíná hřbet.

Asi mě k tomu přivedla i soutěž, kterou teď dali online. Je to úžasné, co lidi dokážou stvořit. Skoro bych si myslela, že jsou tak dobří jako kočky. Ale teď k podstatě věci: koho to vlastně utvářejí? – Dva antiestablishmentové borce, kteří odolávají globalizačnímu tlaku impéria. Takovou větu byste ode mě asi nečekali, že?

Pak jsem narazila na článek, kde psali, že si mohou muži lakovat nehty i v armádě. Já bych taky určitě nešla někam, kde mě nenechají si vyčesat fousky podle mého nezaměnitelného stylu. To mi ještě všechno dává smysl. Ale ten konec mě trochu děsí. Jasně, já chápu, že nemůžu říct všechno. Netvoří mě však i moje (a teď pardon) číro?

Vychází mi z toho jedna věc: když (se) tvořit, tak pořádně. Chci mít pocit vnitřní jazykové svobody, i když ji nikdy úplně nevyužiju. Takže si dovolím (ve stylu Albuse Brumbála) svůj výrok z minulého Weekřiku trochu poupravit: nenechte si brát identitu, ale ani osobnost. A běžte na gympl, jehož druhé jméno je svoboda.

Krásný tvárný týden všem!

č. 8: Já jsem kočka

Možná trochu překvapivé. Vysvětlím.

Musím tady reagovat na to, co ke mně právě doputovalo. Zhlédla jsem to několikrát celé a nemohu uvěřit vlastním uším. Konečně jsem pronikla až do soudní síně, konečně se mi podařilo se dostat na chlup blízko světské spravedlnosti. A pak mě vypnou!

Nejvíce se mě dotklo, když se ten chlápek ode mě distancoval. Považuju to skoro za projev kočkismu. To je situace, kdy se někdo soudí jenom podle toho, že je kočka. To jeho zběsilé volání, že není kočka, mě utvrdilo v tom, že máme před sebou ještě dlouhou cestu. Ale jednou budem dál!

Co mě zase potěšilo, byla pointa. Když se totiž toho chlápka ptali, jak tu svou kočičinu bere, řekl tohle (můj vlastní překlad): „Jestli já mohu udělat celý venkov rozkašlaný na jednu chvíli v těchto těžkých časech, kterými procházejí skrz, jsem šťastný, že to udělají na můj dluh.“ Jsem docela ráda, že na něho bude kašlat celý venkov, ale města by měla taky.

Tak zdar a nenechte si brát identitu!

č. 7: OmbudsCAT

Viděla jsem o tom zbrusu nové video a napadlo mě, že si nad tím zapřemýšlím. Jde o ombudsmana. A aby to nebyl jenom MANsplaining, tady vám zkusím vysvětlit, co by dělal ombudscat (kdyby ovšem existoval). I kočky mají totiž svoje práva!

Především jde o to, že kotě je taky člověk (zvíře), něco si myslí a nenechá si do všeho strkat čumák. Ono i mezi kočkami se ví, že cesta do pekel je lemovaná plnými miskami. Třeba v případě, kdy si úřednické kočky myslí, že kotěti nejvíce prospěje, když bude chodit ke znalcům kočičí duše. Vy jim říkáte, myslím, psychologikové, nebo tak nějak. Ale záleží taky přece na tom, co chce to kotě, ne?

Nebo jiný příklad. Kotě už chodí do školy a nemůže jet na kurz lovení myší. Kryje se mu to s nácvikem předení nebo se závodem ve stříhání uší. Nebo nechce, protože je mu lovení myší proti srsti. Na koho jiného se má pak obrátit než na ombudscata?

Ta myšlenka se mi tak zalíbila, že už dokonce vím, kdo by byl na tu funkci ideální kandidát…

č. 6: Měsíc borců

Únor je měsíc borců. O české obrozenecké influencerce jsem už psala v posledních Granulích, ale v únoru se taky narodil jeden trochu střelený kočičák a legendární Honza Hotovost (to jsem si musela přeložit). A do věčného pelíšku odešli třeba bezruký a nešťastně zamilovanýhavíř nebo kartář a matematik v jednom. Na to, jak je ten únor krátký, toho stíhá dost.

Což mě přivádí k  borcům, kteří mě chtějí hladit příští rok. Když se budete chtít na něco zeptat lidských tygrů, zajděte na veletrh. Když budete chtít znát syrovou pravdu, přečtěte si mě. Všimla jsem si, že mají na webu i celou záložku jenom pro vás. Nikde mě tam sice nezmiňují, což je zásadní marketingová chyba, ale řekněme, že se to dá číst. A docela se mi líbí, jak vidí náš gympl, to bych mohla podškrábnout.

Jo, ještě jedna důležitá věc: nebojte se jim napsat. Nejsou sice tak hbití jako kočky, ale vždycky se k odpovědi domňoukají. A pointa? – Ta je přeci tady. Ještě 28 dní!

č. 5: Jak bych šla na CATuritu

Naše gympliště je toho plné, povídaly to i holky od Wichterláku a od Hello. Zítra se prý má rozhodnout, jak to budou maturanti letos mít. Ale radši pěkně popořádku.

Nejdříve jsem si musela udělat představu o tom, co to ta maturita je. Šla jsem na to jazykově a zase mi to nevyšlo. Myslela jsem, že jde o šachy. Tam taky někdo vždycky dostane mat. Nebo je to nějaké studentské túrování. Taky vedle. Pak jsme to s kočkami probraly a došlo mi, že je to možná trochu od obojího.

Takže – řeší se to, jestli má být ta maturita lehčí. No, já už jsem jednou říkala, že lidi si můžou vybrat mezi správným a lehkým. A i když já taky nejradši granule a paštiku, občas si prostě jen tak zajdu ulovit pár myší. Protože je to těžší. Možná jenom chodím kolem horkého mlíka, ale já bych jim to nechala, jak to mají. To je však jenom moje škrábnutí do diskuse, o tom rozhodují jiní kocouři.

CATuritě každopádně zdar!

č. 4: TigridLeaks!

Už jste si asi zvykli na to, že se ode mě vždycky dozvíte něco, co se vám lidi na téhle škole snaží zatajit. Třeba posledně ty čachry s granulemi, co pořád dělají. Dneska už ale místní vrchnost můj tlak nevydržela a sama šla s pravdou o tomhle gymplu ven. Celé to TigridLeaks máte tady. A je to pěkné počtení, jen co je pravda!

Ale tím to zdaleka nekončí. Dostala jsem se k další interní informaci. Ano, tušíte správně. Chystají další soutěž. Krycí jméno je Fontána. Nevím, možná to souvisí s nějakými podvodnými fonty. Nebo fondy. Něco se mi o tom podařilo vyškrábnout. Ale možná jde jenom o nějakou bajku…

Nebojte se, budu pro vás všechno zjišťovat dál a brzy se dozvíte celou pravdu. Oni si myslí, že si mě teď, když mě oficiálně pustili do světa, nějak smířili, ale to se šeredně pletou. Pavlína je vždycky na vaší straně!

č. 3: (Psí) známky

Tak už jsem se chtěla naštvat, že zase všichni mluví o psech, ale je to celé trochu jinak. Ptala jsem se na to zkušenějších kamarádek. Říkali, že jde o něco s obilím, asi nový nutriční trend. Ale já myslím, že ta KLASifikace je něco jiného…

Já to chápu takto: jsou prostě dva měsíce v roce, kdy jsou všichni na škole tak nějak off. Chodí jak spráskaní psi (už zase se mi to vnucuje!), koukají do sešitů, mumlají si pod fousy, tváří se, že by nejradši někoho zakousli. To já znám, to mám pořád. A někdy je trochu uvolněné energie lepší než se pořád zubit. Ale neubližovat, to ne!

Takže: ať vás, lidi, čeká cokoli, nervujte se jenom chvilku. Zaboxujte si do pytle, vyřvěte se na louce, poškrábejte gauč. Zase bude dobře!

č. 2: Po kočkovině

Letos jsme se už všichni probrali ze silvestrovské  kočkoviny, tak je třeba zase začít makat. Podívejte se třeba na mě: já už zase lítám kolem školy, ale sama, a tak mi všichni chybíte. A nejvíce vaše paštika…

Lidi sice nejsou ve škole, ale o to více toho tropí online. Slyšela jsem, že ve středu na webovky vyvěsí online DOD. Je to celovečerák, takže doufám, že mu dáte šanci. Určitě to není takový blockbuster jako moje video, ale dá se to a hraje tam spousta špičkových herců.

A ještě něco: nedávno jsem někde četla, že čeští školáci jsou borci, ale školu rádi nemají. No jo, to je tak i mezi kočkami. Ale já ne, já jsem výjimka, já jsem vděk sám. Nestěžuju si vůbec na nic, až na lidi, kočky, psy, myši, jídlo, počasí a kvalitu granulí. Ale to se dá přece pochopit, že?

Takže čau a mějte se rádi, aspoň jako kočky.

č. 1: Ne PES, ale kočka!

Tak jsem pochopila, že už teď kočky nejsou vůbec in. Procházím se takhle po chodbách ve škole a všude slyším jenom PES, PES, PES… Nechápu, proč jsou teď všichni najednou dog people. Co jsme jako my kočky vymňoukly? Tak jsem si řekla, že to tak nenechám a pořádně do toho seknu drápem. Lstivě jsem proklouzla na školní web a budu na něm psát svůj clog. To je catblog, mám totiž jazykový talent. A to prý na téhle škole něco znamená.

Tak, a teď můj manifest: jmenuju se Pavlína a o téhle škole vím všechno. A všechno vám taky napíšu. Celou pravdu, nebo spíše pravdy. Protože můj parťák Pavel Tigrid vždycky říkal, že jednu pravdu znají jenom DOGmatici. A dog už fakt ne…