Levandulová Provence a Azurové pobřeží

17. 10. 2016

Na závěr minulého školního roku jsme velmi dobře porozuměli slovům o bílé záři slunce, blankytné modři vody a ostré zeleni země. Vydali jsme se totiž hledat odpovědi na otázky, co je vlastně Provence a Francouzská riviéra a co je činí tak nesmírně přitažlivými.

Azurové pobřeží – esence světla, barev a vůní, region s nadpozemskou krásou, kde se člověku rozjitří všechny smysly. Zabloudíte do dávné historie, nedokážete odtrhnout oči od přírodních scenérií, neubráníte se kulinářským pochoutkám. Jih Francie si udržuje svoje typické kouzlo a nabízí nepřebernou škálu činností a zážitků.

1. den

Monacké knížectví nás okouzlilo svojí noblesou, distingovaností a neskrývaným luxusem. Jeden z nejmenších států na světě leží na Azurovém pobřeží a je obklopen přímořskými Alpami. Po návštěvě katedrály sv. Mikuláše s hrobem americké herečky a monacké kněžny Gracy Kellyové a jejího manžela Rainiera III. jsme si prohlédli Oceánografické muzeum se 4000 druhů ryb a mořských živočichů. Poté jsme spěchali ke Knížecímu paláci, patřícímu rodině Grimaldiů, abychom stihli výměnu stráží, a pak jsme pokračovali k přístavní čtvrti La Condamine, známé trase závodů Formule 1 a kolem Casina v Monte Carlu. Možná nevíte, že zachránilo rodinu Grimaldiů před bankrotem v 19. století. A ačkoli ho celý svět zná z bondovek, pokud bydlíte v Monaku, máte do něj vstup zakázán. Celodenní putování jsme ukončili příjemným koupáním a odpočinkem na nedaleké městské pláži a zpáteční cestu jsme si zpříjemnili prohlídkou japonských zahrad.

2. den

Dalším místem během našich toulek po Francouzské riviéře bylo město Nice. Při projíždění promenádou Angličanů, dlouhou téměř pět kilometrů, jsme našli odpověď na otázku, proč se tomuto pobřeží říká azurové. Hluboká modř moře protkaná bílými vlnami splývá se stejně zbarveným nebem plným poletujících bílých racků…

Zamířili jsme na místní trhy, kde si lze nakoupit ovoce a zeleninu, čerstvé ryby a výrobky místních farmářů, jako je med, sýry, uzeniny a podobné dobrůtky.

Pro ty z nás, kteří nechtěli přijít o pohled na městečko z ptačí perspektivy, se nabízela vyhlídka nad zátokou Andělů, kam bylo třeba vystoupat pěšky.

Poté nás autobus vyvezl do Saint-Paul-de-Vence, vesničky se strmými úzkými kamennými uličkami, nacházející se na dlouhém ostrohu se středověkými hradbami. Žilo zde několik významných umělců, např. básník Jacques Prévert. Posledním bodem programu pro tento den bylo město filmového festivalu – Cannes. Po procházce hlavním bulvárem byla opět příležitost ke koupání a relaxu. Zážitkem byl i návrat na ubytování podél pobřeží lemovaného pohořím Esterel.

3. den

Stále jsme nebyli nasyceni „sladkou“ Francií, a tak jsme se vydali do zálivu St. Tropez. V ranním oparu se přístav probouzel do nádherného dne, jachty se oblékaly do luxusního šatstva, aby se honosně vydaly na svoji každodenní pouť. I slavná četnická stanice „Gendarmerie nationale“ obdržela novou uniformu, bez váhání jsme se tedy před její budovou vyfotili a vůbec nám nevadilo, že nikdy nesloužila pro nic jiného než pro natáčení slavných filmů o četníkovi.

Oběd už byl naplánován v Aix-en-Provence, v městečku slavného malíře Paula Cézanna a také neméně proslulých cukrovinek zvaných „callissons“. Byl pátek odpoledne a centrum se připravovalo na víkendový hudební festival. Nebyli jsme proto během toulek ochuzeni o zajímavou hudební kulisu. Toto univerzitní město se také pyšní starověkými lázněmi a je sídlem arcibiskupa.

4. den

Po sobotním probuzení a vydatné snídani jsme se přesunuli do římského města Avignonu, kde jsme spěchali na prohlídku gotického Papežského paláce. Škoda, že bohaté interiéry tohoto sídla papežů byly za Velké francouzské revoluce nenávratně zničeny. Mohutná pevnost v sobě jistě skrývala nebývalá bohatství. Prošli jsme několika rozsáhlými sály, které byť jsou téměř prázdné, jasně dokazují význam budovy a jejích obyvatel ve 14. století. Za zmínku stojí i to, že v těchto zdech byl korunován i náš Karel IV. Po skončení prohlídky jsme se přesunuli k Avignonskému mostu z 12. století, který byl kvůli rozvodněné Rhôně značně poškozen a zbyla z něj pouhá pětina. Proto se přes něj na druhou stranu řeky nedostanete. Most je také nazýván po svatém Bénézetovi (česky Benediktovi), který dle legendy dostal boží vnuknutí, aby ho postavil. Most je rovněž známý z písně „Sur le pont d’Avignon“.

V odpoledních hodinách jsme navštívili město Nîmes. Asi jen znalci vědí, že název látky denim byl odvozen od jména tohoto města. Pokochali jsme se pohledem na jeden z nejlépe dochovaných antických chrámů Maison Carrée z 2. století – bohužel jen z autobusu – a pak jsme yyšplhali po vysokých kamenech až do poslední řady nîmského amfiteátru z 1. století před naším letopočtem, odkud byl kouzelný výhled na celé město. Nebylo těžké si představit, jak dav rozvášněných diváků řval a celá stavba hučela a otřásala se. Stačilo jen zavřít oči a představit si, že jste jedním z nich a zrovna vládne císař Hadrián…

5. den

Po nedělní snídani jsme se vydali k působišti malíře Vincenta van Gogha. Město Arles se pyšní řadou zachovalých římských památek. Amfiteátr, před nímž jsme se mohli na chvíli zastavit, byl postaven v roce 90 a pojal 20 tisíc diváků. Ti se jistě při boji gladiátorů na život a na smrt dobře bavili. V dnešní době si do amfiteátru můžete zajít na koncert, divadelní představení nebo býčí zápasy. My jsme ale zůstali stát před jeho branami a obdivovali jsme jeho monumentální architekturu. Další naší zastávkou byla bazilika svatého Trofima z 12. století v románském a gotickém stylu s překrásným exteriérem i intériérem. Posledním místem, které nás zajímalo, byla klinika, kde se z deprese léčil nizozemský malíř Vincent van Gogh. Na tak krásném a klidném místě by se musel vyléčit každý. Až na Vincenta.

Poté jsme se přesunuli do malebné provensálské vesničky Les Baux-de-Provence. Přestože turistické příručky tvrdí, že jde o mrtvé město, opak je pravdou. Rušné je až moc, a to díky četným návštěvám turistů. A jak jsme zjistili, dokonce tam stále bydlí asi 400 lidí. Podle této vsi na skalnatém výběžku byla pojmenována hornina bauxit, byla zde totiž poprvé objevena v roce 1821. Cestou na samotný vrcholek vesnice jsme sice na žádný bauxit nenarazili, zato jsme vyšli až nahoru – na zříceninu místního hradu. Zbylo i málo času na drobné nákupy, a tak jsme neodolali a navštívili jsme snad každý obchůdek, který nabízel lákavé suvenýry. Asi nikdo nezapomněl koupit pravé provensálské koření.

Jet do levandulové Provence a nevidět lány levandule? To by vůbec nebylo možné. Naše průvodkyně nám však připravila milé překvapení mimo oficiální program, a to návštěvu opatství Sénanque, světově proslulého pěstováním tohoto voňavého kvítí. Teprve sice začínalo kvést, ale i tak se podél opatství táhly lány fialových květů, ve kterých jsme se vyfotili. Stejný nápad měly i desítky jiných turistů.

Po návratu do kempu jsme se po krátkém odpočinku vydali na obhlídku jednoho z divů antiky a památky ze Seznamu světového dědictví UNESCO akvaduktu Pont du Gard (Gardský most) přes řeku Gard. Jde o mistrovské dílo mimořádné hodnoty, které přivádělo pitnou vodu do města Nîmes. Přežil už mnohá staletí, ale zub času mu nic na kráse a monumentálnosti neubral. Byl postaven kolem roku 19 před naším letopočtem. Staří Římané neznali maltu, jednotlivé kvádry zapadají do sebe jen díky přesným propočtům – a drží dodnes. Obdivuhodné je i nasvícení mostu po setmění, kdy se arkády mění jako aprílové počasí.

Na druhém břehu se nachází olivovníkový háj, nejstarší – až tisícileté olivovníky posloužily jako kulisy pro mnohé zdařilé fotografie.

6. den

Poslední den našeho putování krajem levandulí jsme strávili v přístavu a druhém největším městě Francie Marseille. Z důvodu silných vln ve Lvím zálivu jsme nemohli plout na ostrov If, protože by naše loď nemohla přistát. Vypluli jsme proto na sousední Frioulské ostrovy, ze kterých je na slavný ostrov If, v jehož pevnosti byl podle románu Alexandra Dumase vězněn hrabě Monte Christo, působivý výhled. Sami jsme se prošli po skalnatém pobřeží sousedního ostrova a ti nejotužilejší z nás se nechali zlákat tamějšími studenými vodami a naposledy se ve Francii vykoupali.

Po návratu do Marseille jsme si prohlédli část města kolem přístavu a vystoupali jsme až k bazilice Nôtre-Dame de la Garde v románsko-byzantském slohu. Na jejím vrcholu se tyčí pozlacená Madona, která vítá mořeplavce už od 19. století. Samotný výšlap nahoru je velmi náročný, ale z posledních sil jsme ho zvládli a ještě i měli chuť obdivovat skvostný interiér baziliky. Poté nás čekalo poslední osobní volno a pak už jen návrat domů. Naposledy jsme se prošli kolem prosluněného francouzského pobřeží, nasáli vůni moře a nasedli do autobusu, který nás bezpečně dovezl až do Ostravy. Díky výborné destinaci a dokonalému počasí jsme strávili nádherný konec školního roku, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.

Mgr. Svatava Pitříková a Mgr. Simona Brothánková