Adaptační kurz po čtyřicítce...

02.10.2017

Milá maminko,

je to pár dní, co jsem se vrátil z tzv. adaptačního kurzu a jsem nadšen! Ve škole už sice trčím víc jak 20 let, a tak jsem adaptovaný na leccos, shora i zezdola, zezadu i čelem... přece jen se ale našla skulinka, kam se tři dny strávené se studenty 1.A a 1.B na chatě Mečová vešly. Musím se přiznat, že jsem odjížděl s drobnými obavami, abych nemusel poslouchat nudné přednášky z protidrogové prevence a bezpečnosti práce, či hrát nějaké seznamovací hry s lístečkem nalepeným na čele, spát v devět a bodovat pořádek na pokojích. Nic z toho ale dvojice kolegyň, které kurz přichystaly, totiž Jana Tomalová a Lenka Žvaková, nenaplánovaly. Kurz byl prostě perfektní! Prožili jsme (a to doslova) dvě besedy o drogách a sexu, ve kterých mě udivilo, jak se člověk (lektor) může ze dna existence (má-li dost energie a vůle) vrátit do „normálního“ života a jak nám (právě takový člověk) srozumitelně a jednoduše dokáže vysvětlit krásu obyčejných věcí. Chvílemi bylo až dojemné, jak hezky se vyléčený feťák veřejně vyjadřuje o svých dětech, manželce, rodinných vztazích, budoucnosti... až jsem se přistihl, že toužím odjet domů všechny obejmout a dát najevo, že je mám taky rád... Snad jsme to v sále všichni cítili podobně, protože ani děsivé příběhy lidí nakažených HIV nedokázaly rozleptat atmosféru sbližování a všeobecné chuti něco společně podniknout. Program a počasí nám vyšly vstříc, takže jsme vyrazili na výpravu do lesa (studenti organizovaně ve skupinkách), já sólo jako pozorovatel a příležitostný houbař. Plnily se úkoly a sbíral se materiál pro večerní vystoupení, ze kterých vyrostl milý kabaret, kde se ukázalo, čeho všeho jsou naši noví studenti schopni! Tančilo se, zpívalo, recitovalo, hodně hrálo na klavír i kytary a pak samozřejmě až do hluboké noci povídalo. Konec světa v Beskydech byl tím pravým místem, kde se čas zpomalil a dost nových přátel chtělo naslouchat. Druhý den už jsme byli staří známí, a tak nás rafinované soutěže a hry nemohly zaskočit. Oslepili nás, oněměli, ohluchli, ale stejně jsme se našli a pospojovali do požadovaných útvarů. Pršelo a do valašských kotárů se tiše rozlil podzimní chlad a mlha a my jsme si mohli poprvé vyzkoušet, jak nám to půjde... do kopce. A šlo se na Martiňák, horu a chatu v jednom, opředený mýty z druhé války. Ztuha, v propocených mikinách a zablácených botách, ale všichni a beze ztrát. I to spojuje, když na vás někdo počká za zatáčkou, nebo jen nabídne téma k hovoru do kroku či přisedne k horkému čaji. Všechno toto se mi přihodilo, a tak jsem odjížděl s nadějí, že parta těchto prváků bude brzy jak víno a že mi stojí za čas, kterým přispěju k jejich dozrávání...

Jiří Hruška, třídní učitel 1.B

« zpět